O potápění

Potápění vozíčkáře není příliš odlišné od toho klasického, jaké znáte.

Vše začíná v bazénu uzpůsobenému jak přístupu vozíčkářům, tak hloubkou k potápění. Krátký pohovor a seznámení s instruktory střídá nervózní pohled na hromady vybavení, které s sebou budeme mít pod hladinou.

Nastává chvíle teorie, popis potápěčské výstroje, její používání a učení dorozumívacích signálů používaných pro komunikaci pod vodou. Netrvá to příliš dlouho a za chvíli se soukáme do neoprenů. Úsměvný to okamžik srovnatelný s plácáním lachtana na pláži. Po úspěšném a vysilujícím boji kontrolujeme za přítomnosti instruktora funkčnost výstroje. Vše v pořádku, tak hurá do vody. Vždyť proto tu přece jsme! Díky malé hloubce není problém připnout výstroj až ve vodě. Pomocí popruhů a karabin připíná instruktor výstroj na vozíčkáře. Je tvořená žaketem, na který je připevněna láhev s ukazatelem tlaku a dvěma kusy automatiky.

Žaket je část výstroje podobná záchranné vestě, jež se pomocí popruhů a karabin připíná na tělo. Jeho součástí jsou úchyty pro lahev, kapsy na olověná závaží a drobné předměty, ovladač vztlaku, přetlakový ventil a různé úchyty pro drobné předměty, jako je nůž a svítilna. Prioritou žaketu však je udržet potápěče ve stanovené hloubce. To se děje upuštěním nebo přifouknutím vzduchového vaku uvnitř těla žaketu pomocí již zmíněného ovladače vztlaku.

 Jakmile je výstroj bezpečně připevněna, přichází na řadu vyvažování osoby. Je to velmi důležité, aby nedocházelo ke zbytečné rotaci nebo převracení potápěče pod vodou. Vsunováním olověných plátů různé hmotnosti do kapes žaketu se tedy snažíme docílit co nejstabilnější pozici.

Sotva je vyvážení hotovo čeká nás zkouška automatiky a těsnost brýlí.

Automatika je zařízení vložené do úst, pomocí kterého může potápěč volně dýchat pod hladinou. Dávkuje dýchací médium do náustku v potřebném množství. Vydechovaný plyn je směrován do výdechového ventilu.

Kvůli bezpečnosti je nutné mít pod hladinou dvě tato zařízení – hlavní a záložní.

 To, co bylo před hodinou jen teorií, nyní už je praxe a vy nevěřícně koukáte na podvodní svět. První nádechy pod vodou jsou trochu rozpačité, ale záhy zjistíte, že to opravdu funguje. Upouštěním vzduchu z žaketu začínáte pomalu klesat pod hladinu.

 Přichází chvíle, naučit se vyrovnávat hloubku ponoru. Velmi důležitá část výcviku, kde si potápěč musí být naprosto jistý. Upouštěním nebo přifouknutím žaketu korigujete hloubku ponoru až do klidové polohy. Drobné korekce hloubky je možné řídit větším nádechem nebo naopak vydechnutím. Pokud tedy chcete o malý kousek stoupnout, stačí se více nadechnout a vzduch udělá vše za vás a vy nemusíte připouštět žaket.

Nyní je na řadě první hlubší ponor. Je to sice asi jen pět metrů pod hladinou, nicméně po přesunu z  brouzdaliště, kde se učíte základy, se cítíte jako velký potápěč.

S přibývající hloubkou a stoupajícím tlakem okolní vody je nutné vyrovnání tlaku v uších, jinak hrozí poškození ušního bubínku a ztráta sluchu. Toho lze dosáhnout několika způsoby. Někomu stačí obyčejné polknutí, jiní musí stisknout nos a fouknout do uší.

Záhy zjistíte, jak je důležité vyrovnávání hloubky a celkové vyvážení. Pokud by došlo k rychlému klesání a zároveň k rotaci, nezbývá ochrnutému jedinci, který má na všechny úkony jen ruce, dostatek času k vyrovnání tlaku. Rychle nastává silná bolest hlavy a ztráta orientace.

Synchronizováním všech úkonů se stává potápění zábavou. Pomalými pohyby proplouváte mezi ostatními potápěči a občas kontrolujete tlak plynu v lahvi, který by neměl z bezpečnostních důvodů klesnout pod 50 bar. Hodnota před vstupem pod hladinu se pohybuje okolo 200 bar. Délka pobytu pod hladinou závisí na stupni fyzické zátěže. Pohybuje se mezi 50 – 75 minutami.

Jemným připouštěním žaketu a s hlubokým prodýcháváním plic stoupáte k hladině. Pohyb nesmí být příliš rychlý, aby nedošlo k omdlení na hladině, ve větších hloubkách k dekompresi.

Po výstupu na hladinu je lépe dofouknout žaket, aby nás držel nad vodou jako záchranná vesta.

Zbývá uvolnit několik karabin a vysvobodit se z žaketu, následně i neoprenu a ukončit potápěčský výcvik.
 

I když potápění v bazénu byla první zkušenost s tímto sportem, po několika dnech výcviku to nebylo ono. Chtělo to něco nového. Něco, kde nebudou podvodní svět svírat jen stěny z kachliček. Vyrážíme tedy do zatopeného lomu Leštinka, kde se dříve těžila žula. Lom s rozlohou 1 ha dosahuje hloubky asi třiceti metrů.
Příprava na sestup je obdobná jako do bazénu. Jen se teoretická část už netýká tolik vybavení jako bezpečnosti v novém prostředí. Popadané stromy, nízké teploty, zhoršená viditelnost a nebezpečí dekomprese, to vše za pár okamžiků prožijeme na vlastní kůži. Počasí nám přeje a my se soukáme do neoprenů. Na trávníku to jde kupodivu lépe než na betonové podlaze bazénu. Cesta k hladině už píše první dobrodružství. Veliké polorozpadlé dřevěné schody se stávají noční můrou pro asistenty, kteří nám pomáhají v jejich zdolávání. Usadí nás na připravené molo, kde si nás berou do parády potápěči. Oblékání výstroje nyní probíhá nad hladinou, kvůli zakalené vodě. Je to sice boj, jehož odměnou je shození do vody. Ve výbavě potápěče přibyly rukavice a potápěčská kukla, jelikož teplota vody s hloubkou klesne až na pět stupňů. Naštěstí už opadají procedury s vyvažování, jelikož hodnoty závaží známe z bazénu. Pláty olova jsou tedy připevněny už před vstupem do vody. Není tedy čas ztrácet čas. Vše potřebné už umíme z bazénu a tak rovnou upouštíme vzduch a klesáme pod hladinu. Adrenalin z nového prostředí plní krevní oběh a my se nedočkavě rozhlížíme po okolí. Dva metry pod hladinou dosedáme na betonovou plošinu, kde proběhne krátká kontrola výstroje a vyvážení. Za minutku je hotovo a vydáváme vstříc novému dobrodružství. Viditelnost v malé hloubce je celkem dobrá. Plaveme podél stěny pomalým tempem, abychom nezvířili usazeniny a nesnížili tak viditelnost. V zarostlém koutku vidíme míhající se hejno kaprů, které poctíme svou návštěvou. Kupodivu se nebojí lidské přítomnosti a nebrání se dotyku ruky. Jen si žmoulají ústy a hledají něco k snědku. Pokračujeme dále podél stěny a, kde nás čeká první překážka v podobě potopených stromů Zvyšujeme hloubku a dáváme pozor na čnící větve, které nás můžou zranit nebo poničit výstroj. Mezi stromy se proplétá krásná štika měřící přes metr. Míří k hejnu okounů ukázat, kdo je tu pánem. Klesáme až do hloubky deseti metrů. Viditelnost je stále horší a je tedy nutné dbát vyšší opatrnosti. Ze skály nás pozoruje malý vodník pokuřující fajfku a mírně se usmívá. Pod námi se tyčí střecha zatopené provozovny. Obracíme se a míříme na průzkumnou akci. Vplouváme do stavení, ve kterém jsou ponechané kompresory, sbíječky a pohon k vrátku. Ze srubu míří nějaké dráty ztrácející se v hloubce. Poplavme tedy zjistit jejich původ. Strmě klesáme až do hloubky pětadvaceti metrů a zjišťujeme, že dráty patří ke starému elektrickému vedení. Ale to není poslední věc, kterou zjišťujme. Pociťujeme značný chlad, protože teplota vody klesla na 5 stupňů. Hlavně v oblasti mezi maskou a kuklou nebo rukavicí a kombinézou vzniká malá mezera, která propouští vodu. V takovém případě máte pocit, jako když vám někdo chce uříznout ruku. Chlad prostupuje i přes neopren, ale vzrušením z dosažené hloubky v místě chvíli setrváváme. Nakonec nás však zima donutí stoupat nahoru. Již po několika metrech je cítit znatelné oteplení. Stoupání nesmíme urychlit kvůli nebezpečí z dekomprese.

Pro posouzení této situace používají potápěči malý počítač podobající se náramkovým hodinkám. Ten zobrazuje stávající hloubku, okolní teplotu, délku ponoru a patřičná data potřebná pro dekompresní zastávky. Tím je myšlena doba, kterou musíme strávit v jisté hloubce nebo výstupovou rychlost. Při ztrátě orientace musíme dbát na to, abychom nestoupali rychleji, než ty nejmenší bublinky vypouštěné při dýchání.

Co to vlastně je ta dekomprese ? Při běžném dýchání se dostává do organismu plícemi také dusík. Za normálního atmosférického tlaku je v lidském těle rozpuštěn asi 1 litr dusíku. Krví, která se nasytí z plic, se dusík dostane do tkání, přičemž více prokrvené tkáně se sytí rychleji. Proces vylučování dusíku je opačným k procesu sycení. Dusík difunduje z tkání do krve a vylučuje se v plicích. Například v tukových tkáních se rozpustí pětkrát více dusíku než ve vodnatých. Doba nasycení organismu potápěče dusíkem je závislá na tlaku, při kterém toto sycení probíhá. Při sestupu se prudký nárůst tlaku neprojeví nijak škodlivě, při výstupu však může dojít k příliš velkému poklesu okolního (parciálního) tlaku v poměru k celkovému tlaku rozpuštěných plynů v těle potápěče a může pak dojít k vylučování plynů formou bublinek do krve potápěče. Při určitém množství a velikosti těchto bublinek dochází k dekompresní nemoci. Příznaky dekompresní nemoci se obvykle projevují brzy po ukončení sestupu. V lepším případě přicházejí celkové bolesti, či bolesti končetin a hlavy, závratě, extrémní únava. V tom horším pak zvonění v uších, ztráta sluchu, poruchy zraku ochrnutí, embolie, kolaps, bezvědomí nebo i smrt.
První etapou léčby je navrácení potápěče do prostředí s dostatečně velkým tlakem. Většinou se jedná o přetlakovou komoru. Zvýšeny tlak přinese zpravidla velkou úlevu, zmizí většina potíží, někdy všechny. Po uvedení do přetlaku můžeme rovněž začít provádět ostatní ošetření.

S výstupem nahoru tedy příliš nespěcháme. Plaveme asi do hloubky patnácti metrů. Ze skály trčí obrovské sbíječky zanechané těžaři. Prohlídka nadále odhaluje zatopené koleje, na nichž stojí rezavé vozíky pro přepravu žuly. Tam nás také vítá veliký bílý sumec. Ani jsme se nenadáli a nízký tlak v lahvi nás nutí k cestě zpět. Doplaveme k žulové stěně, podél které se navracíme k molu. Utopené stromy nás ujistí u správnosti cesty orientaci při cestě. Naposled zamáváme trpaslíkovi, podrbeme kapry, až doplaveme k molu, kde nás vyloví jako ryby.
Poté ze sebe rychle sundat neopren a obléci něco teplého. I když vám to pod vodou nepřipadá, tělo hezky prochladne. U piva na sluníčku pak teprve vstřebáváte zážitky z podvodního světa a už se těšíte na další ponor. Ten už ale není tak vzrušující, protože víte, do čeho jdete a co vás tam čeká. Přesto je ponor vždy úžasný.
Ačkoliv se to nezdá, dva ponory za den dají hezky zabrat. Energii pak doplňuje každý po svém u večerního táboráku. K naší radosti nás poctil svou návštěvou herec a milovník potápění Miroslav Vladyka.

Poděkování:  OS Restart, Centrum Paraple (organizace a financování projektu ), Orca diving (zapůjčení části potápěčské výstroje) a asistentům za zprostředkování nezapomenutelného zážitku.

Pokud chcete podpořit naše projekty darem nebo příspěvkem, potřebné informace naleznete na našich stránkách www.zivotnadvedoby.cz . Bankovní spojení: 2700208960/2010. Za Vaši pomoc děkujeme.